Podzimní blues?

Mlhavé podzimní rána, chlad, vytrvalý déšť a tma. Takové období teď přichází a ještě nějakou tu chvíli nás neopustí. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme protestovat, ale to je tak jediné co s tím můžeme udělat. Anebo ne?

Dnes jsem musela ven. V zimě a dešti. Vím, nejsem jediná. Podobný osud nás určitě sdílí víc a není to ani žádná tragedie, ale já podzimní déšť opravdu nemusím. Často slyším od lidí, že mají rádi podzim. Že se na něj vyloženě těší. Vždy mě toto tvrzení trochu překvapí. Pokud jej mají rádi opravdu se vším všudy, tak mají můj obdiv.

Samozřejmě, že mám podzim také ráda, ale v jeho počátku, kdy se léto pomalu přelévá do podzimu. Svítí sluníčko, je příjemná teplota kolem 23 stupňů, kvetou ještě nejrůznější, barevné kytky, listy na stromech pouze začínají dostávat nové barevné odstíny a dají se sbírat právě vyloupnuté, hlaďounké kaštany.

Ten pravý podzim, který zrovna nastává je ale něco jiného. Šedá obloha, 5 stupňů už od rána a vytrvalý déšť… V bytě nevyvětratelná vlhkost, vyprané prádlo už neschne tak jako v létě, i přes den musíte občas svítit a co je nejhorší, trvá to skoro půl roku. Minimálně ta tma.

Pro svou dnešní cestu jsem si vybrala čas, kdy to vypadalo, že déšť z oblohy zrovna nepadá. Tedy když jsem odcházela z bytu, tak nepadal. O půl minuty později již začínalo poprchávat. No, asi se mě zase snaží nějaká vyšší moc otestovat, zda mám ten život opravdu ráda se vším všudy. I s tím nepříjemným. Co se dá dělat, výzva přijata. Pro deštník se nevracím, mám zaměstnané obě ruce, takže bych ho i tak neměla jak použít, tak si to užiji opravdu jak to zřejmě bylo zamýšleno – napřímo a bez příkras. Naštěstí mě příroda šetří a nechá na mě padat jenom poměrně malé kapky. Občas ale foukne vítr a v kombinaci s tou vlhkostí...tedy nic moc. Statečně pokračuji v cestě, pod nohami slyším specifický zvuk, který tvoří souhra vody, prachu a malých kamínků. Cíl cesty je vzdálený 30 minut, takže hodinka tam a zpátky.

Už delší dobu se snažím najít si k dešti pozitivnější vztah. Částečně se to daří. Letní déšť mám ráda, jeho tiché klepání na listy stromů. Bouřku mám ráda (pokud tedy nejsem zrovna venku, kdy řádí těsně v mé blízkosti), s tím podzimním asi nebudu nikdy úplně kamarádka. Snažím se s ním ale uzavřít alespoň příměří. Říkám si, kytky jej potřebují, stromy jej potřebují, lidé jej potřebují. Na chvilinku je to lepší.

Po chvilce začíná pršet víc. Asi další úroveň zkoušky. Ale jo, už jsem i tak celá mokrá, tak proč ne. Vyřídím co potřebuji a za statečnost si kupuji v cukrárně nějaké zákusky. Člověk se prý má odměňovat. Těším se až se vrátím do vyhřátého bytu, sednu si v klidu a užiji si své oblíbené tiramisu, špičku a marokánku. Ne hned najednou, ale dlouhou životnost jim nedávám :)

V tu dobu již začínám vidět první obrysy smyslu těchto, na první pohled, nepříjemných dnů. Dávají nám šanci vidět dobré i v tom špatném. Teplo by předci nebylo teplem bez zimy, světlo bez tmy, krásný slunečný den by nám zešedl, kdybychom nezažívali dny podzimní a zimní. Dává nám možnost odměnit se za malou, každodenní statečnost, že jsme se dnes malinko překonali, prostě mít se tak trochu rádi. Občas na to zapomínám a občas je mi to připomenuto...třeba podzimním deštěm.